Výkladové zajímavosti z dílny Generálního finančního ředitelství a judikátové okénko aneb co nového a zajímavého v daních vyšlo v roce 2023

2023.25.3

Výkladové zajímavosti z dílny Generálního finančního ředitelství a judikátové okénko aneb co nového a zajímavého v daních vyšlo v roce 2023

Ing. Petr Koubovský

VYŠLO V ČÍSLE 25/2023

Než zaměříme naši pozornost k vybraným soudním rozhodnutím, rád bych Vás upozornil na novou funkcionalitu webových stránek finanční správy právě v tomto ohledu.

Jedná se o aktualizovaný přehled vybrané judikatury z pohledů pracovníků státní správy s jejich krátkou anotací a popisem skutkového stavu, který já osobně vnímám za velmi zajímavý prvotní zdroj informací.

A nyní již výběr TOP 10 soudních rozsudků nejen z kuchyně Nejvyššího správního soudu (dál jen "NSS"), ale třeba i krajských soudů a Evropského soudního dvora v oblasti daní z poslední doby.

V daném případě NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a ztotožnil se se závěry krajského soudu a orgánů státní správy. Daňový subjekt totiž neunesl své důkazní břemeno a neprokázal daňovou účinnost výdajů na pohonné hmoty do aut využívaných při pracovních cestách. Důkazní nouze se projevila nevalnou evidencí spotřebovaných pohonných hmot, přičemž daňový subjekt ani nebyl schopen vzájemně spojit spotřebu s konkrétními výdaji. Závěr pak byl nasnadě, NSS uzavřel, že nestačí prokázat uskutečnění "nějaké" pracovní cesty a zároveň vynaložit "nějaké" výdaje na pořízení pohonných hmot.

Mé doporučení: "Není radno brát na lehkou a podceňovat váhu důkazního prostředku, jakým je alespoň jednoduchá evidence knihy jízd."

Dalším kouskem je opět již dobře známá a ohraná písnička správného nastavení cen mezi spojenými osobami ve smyslu ustanovení § 23 odst. 7 ZDP. V tomto konkrétním případě NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a na vztah daňového subjektu a mateřské společnosti se díval jako na vztah spojených osob, kde by stanovení převodní (transferové) ceny mělo odpovídat principu tržního odstupu. Zde daňový subjekt na příkaz matky realizoval transakce, z kterých nedosahoval dostatečného zisku, a proto by měla dle výše uvedených pravidel náležet od mateřské společnosti přiměřená kompenzace. Zdůvodnění, proč k takové kompenzaci nedošlo, však daňový subjekt nebyl schopen doložit, což vedlo k očekávanému výsledku soudního rozhodnutí.

Mé doporučení: "Jakékoliv transakce mezi spojenými osobami je nutné zkoumat v detailnějším měřítku s maximálním důrazem na dispozici adekvátními důkazními prostředky a argumentací."

Je celkem běžnou praxí, že společnosti čas od času uspořádávají akce různého druhu pro své stávající či potenciální klienty, např. i třeba u příležitosti výročí existence na daném trhu apod. Rozsah těchto akcí je a zpravidla bývá velmi různorodý, od společenských a sportovních aktivit (laserová střelnice, různé trenažery, vystoupení kohokoliv, např. kouzelníka atd.). Ku poslechu a případnému tanci hraje hudební skupina, DJ a případně vše zastřešuje známá osobnost v podobě moderátora. Dětem bývá k dispozici např. skákací hrad, malování a další radovánky. V některých případech není výjimkou ani úhrada ubytování účastníkům akce – klientům. Samozřejmě se na akci prezentují i výsledky společnosti, nové produkty, strategie a vize do budoucna a stejně tak je vše "zarámováno" i logem společnosti.

Daňový subjekt vše činí s vědomím a záměrem budování pozice a povědomí značky a jména firmy na trhu a výše popsané aktivity byly pouze jakýmsi doprovodným programem. Ti zkušenější z vás k prokázání daňové uznatelnosti takto vynaložených nákladů shromažďují podpůrnou dokumentaci, jako např. seznam účastníků, fotodokumentaci, videozáznam o průběhu akce a další podobné důkazní prostředky.

Nejinak tomu bylo i v daném případě, kde NSS v prvé řadě uvedl, že výčet nákladů na reprezentaci uvedený v zákoně o daních z příjmů je pouze demonstrativní¹. V obecné rovině se však jedná o všechna plnění, která jsou svým charakterem určena k přímé spotřebě nebo obdarování konkrétní osoby, jako např. stravování. Oproti tomu náklady na reklamu v porovnání s náklady na reprezentaci slouží k nalezení nových zákazníků, což v daném případě nebylo dle názoru NSS prokázáno a ten tedy posoudil dané výdaje jako výdaje na reprezentaci, tedy jako daňově neúčinné.

Mé doporučení: "Jak já říkám, "babo raď ☹", v tomto ohledu. Samozřejmě, že s absencí důkazních prostředků to nepůjde, nicméně ani dispozice jimi není zaručujícím faktorem dobrého konce..."

V rámci mé praxe se nezřídka setkávám i s transakcemi s přeshraničním přesahem. V těchto případech je vždy na místě věnovat patřičnou pozornost správné aplikaci srážkové daně.

Právní předpisy nabízejí v tomto ohledu možnost uplatnění osvobození od výše uvedené srážkové daně, ovšem pouze za splnění zákonem, resp. příslušnou smlouvou o zamezení dvojího zdanění definovaných podmínek. Jednou z nich, nikoliv však nepodstatnou, ba právě naopak, je i určení tzv. skutečného vlastníka poplatků placených do zahraničí.

V tomto daném sporu šlo o úhradu licenčních poplatků souvisejících s distribucí televizních programů mateřské společnosti do Rumunska, resp. svým sesterským společnostem do Maďarska a Slovenska. Tyto sesterské společnosti byly k úhradě těchto licenčních poplatků smluvně zavázány vůči výrobcům televizních programů.

Správci daně z výše uvedených skutečností vznikly pochybnosti, kdo že je skutečným vlastníkem přijímaných licenčních poplatků, zda je sesterská společnost, či výrobce samotných televizních programů.

Dle zákona o daních z příjmů i na základě modelové smlouvy OECD je za skutečného vlastníka považován subjekt, který užívá daný příjem bez omezení a nepředává jej ani zčásti jiné osobě. A právě o tento parametr se Krajský soud opřel a sesterské společnosti seznal jako tzv. okamžité příjemce, tedy nikoliv skutečné vlastníky licenčních poplatků, neboť sesterské společnosti působily jen jako zprostředkovatelé předmětných plateb mezi českou společností a samotnými výrobci programů. Z těchto důvodů pak měla být aplikována smlouva o zamezení dvojího zdanění uzavřená mezi Českou republikou a státem rezidence výrobců příslušného programu (zde tzv. skutečného vlastníka). Tento svůj názor Krajský soud opřel o skutečnost, že sesterské společnosti nebyly oprávněny k poskytování sublicence dalším osobám či k jinému šíření, a navíc výše licenčních poplatků hrazená českou společností byla stejná fakturovanou částkou sesterskými společnostmi výrobcům programů, tzn., že sesterské společnosti nerealizovaly z dané transakce vůbec žádný zisk. Pro krajský soud byla irelevantní i dispozice rozhodnutím zahraničního správce daně potvrzujícím, že sesterské entity jsou skutečnými vlastníky příjmu, a dále pak rozhodnutím o osvobození příjmů z licenčních poplatků přiznaným sesterským společnostem.

Mé doporučení: "Dispozice potvrzením zahraničního správce daně o daňové rezidenci či např. čestným prohlášením o skutečném vlastnictví není pro posouzení správné aplikace srážkové daně dostačující. V každém jednotlivém případě je nutné zkoumat skutečnou podstatu dané transakce."

Konsolidovaný balíček nám měl mnoho z benefitů zcela zrušit. Uvidíme...

V tomto sporném případě šlo o otázku daně z příjmů fyzických osob, konkrétně poskytnutí peněžní částky zaměstnanci, a to ať předem ve formě zálohy, či zpětně proplacením účtenky.

NSS v daném případě potvrdil svůj ustálený postoj a konstatoval, že předmětné poskytnutí není osvobozeno od daně z příjmů jako nepeněžní plnění dle § 6 odst. 9 písm. d) ZDP, a to dokonce, i když je prokázáno, že zaměstnanec peněžní částku použil na úhradu benefitu v tomto ustanovení uvedeného.