Nález 53/2008 SbNU, sv.48, K okruhu oprávněných osob podle zákona o mimosoudních rehabilitacích v souvislosti s institutem fideikomisární substituce

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 48, nález č. 53

I. ÚS 274/04

K okruhu oprávněných osob podle zákona o mimosoudních rehabilitacích v souvislosti s institutem fideikomisární substituce

To, že je stěžovatel v daném případě oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, konstatoval Ústavní soud již v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 205/97 ze dne 20. 11. 1997 (N 144/9 SbNU 279). Vyslovil přitom zejména - a v tom se již tehdy především odlišil od přístupu k věci ze strany obecných soudů - že politický nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba neučinila ani nemohla učinit právní úkon, jaký by v právním státě nepochybně učinila. Není-li pochyb o tom, že se stěžovatelův otec nemohl svého dědického podílu ujmout (jako náhradní dědic na bázi institutu tzv. svěřenského náhradnictví), a to vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů vydaných v tzv. rozhodném období, a je-li tak naplněna skutková podstata restitučního titulu uvedeného v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., potom neexistují důvody, proč by k nápravě takové evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k jeho dědici, tedy ve vztahu ke stěžovateli. Tento výklad je v souladu i s preambulí k zákonu č. 87/1991 Sb., v níž se deklaruje snaha zmírnit následky majetkových a jiných křivd z období let 1948-1989, i když s vědomím, že tyto křivdy, a to i na občanech německé národnosti, nelze nikdy napravit zcela.

Podstata věci však nyní spočívá v otázce, zda stěžovateli nemá náležet větší podíl na dané nemovitosti, neodvozený pouze od jeho otce a jeho sourozenců, jak je z výše uvedených rozsudků patrno.

Obecné soudy se dovolávaly i toho, že stěžovatel údajně neunesl důkazní břemeno, pokud jde o příbuzenský poměr k jednotlivým fideikomisárním substitutům. Tu je dlužno uvést, že pro ústavně konformní řešení daného případu je třeba vzít v úvahu i dobu, která od právních jednání relevantních pro danou věc uběhla; jde o to, aby stěžovatel jako oprávněná osoba nebyl (vlastně) nucen k prokázání něčeho, co je jen stěží možné (nemo tenetur ad impossibile).

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 11. března 2008 sp. zn. I. ÚS 274/04 ve věci ústavní stížnosti R. D. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 28 Cdo 1454/2004, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 29 Co 136/2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 2002 sp. zn. 21 C 472/99 ve znění doplňujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. 21 C 472/99, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelových restitučních návrzích.