V tomto příspěvku se podrobně zaměříme na daňové
posouzení nákladů vynaložených na „oblečení“, které poskytuje zaměstnavatel
zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce sjednané v pracovní smlouvě. Toto
plnění může mít celou řadu forem, které samozřejmě mají různé daňové dopady, a
to jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele.
Definice a daňové posouzení ochranného pracovního
oblečení
Za ochranné pracovní prostředky se považuje pracovní
oděv a obuv podléhající při práci mimořádnému opotřebení a znečištění a také
pracovní oděv a obuv, které slouží k ochraně zdraví a bezpečnosti při práci.
Zaměstnavatel je v souladu se zákoníkem práce povinen vyhodnotit podmínky a
rizika jednotlivých činností, které vykonávají jeho zaměstnanci, a v případě
potřeby musí zpracovat vlastní seznam ochranných pracovních pomůcek, mezi něž
je zařazeno i pracovní oblečení a obuv. Podrobnější podmínky pro poskytování
těchto pomůcek stanoví nařízení vlády č. 495/2001 Sb., které mimo jiné v
příloze č. 1 obsahuje seznam nutných pracovních pomůcek podle jednotlivých
profesí.
Plnění ve formě ochranného pracovního oděvu a obuvi
není u zaměstnance předmětem daně ze závislé činnosti a nevstupuje do
vyměřovacích základů pro odvod zákonného pojistného. Z hlediska
zaměstnavatele se jedná o povinné plnění, které je daňově účinným
nákladem. Pracovní oděv však musí zaměstnavatel zaměstnanci skutečně poskytnout
(in natura), toto povinné plnění nelze nahradit finančním paušálem. V případě
poskytnutí finančního příspěvku na nákup pracovního oděvu bude hodnota
tohoto plnění podléhat dani z příjmů ze závislé činnosti. Na uvedený postup při
zdaňování nemá vliv ani skutečnost, že poskytnutí pracovního oblečení formou
finančního příspěvku bylo stanoveno ve vnitřním předpisu zaměstnance.
Příklad č. 1
Společnost Delta, s. r. o., se zabývala prováděním povrchové
úpravy kovů. Při výkonu této práce zaměstnanci přicházeli do styku s velkým
množstvím chemických látek. Vzhledem k tomu, že oděv zaměstnanců, kteří tuto
činnost vykonávali, podléhal mimořádnému opotřebení a ušpinění, zohlednil
zaměstnavatel tuto skutečnost ve vnitřním předpisu. Vedení společnosti v
souladu s nařízením vlády č. 495/2001 Sb. ve vnitřní směrnici stanovilo nárok
každého zaměstnance na dvacet kusů montérek a tři kusy pevné kotníčkové obuvi
ročně. Gumové zástěry a rukavice byly zaměstnancům poskytovány podle aktuální
potřeby. Pro zaměstnance se jedná o plnění, které nepodléhá dani ze závislé
činnosti ani odvodům zákonného pojistného.
Příklad č. 2
Společnost Alfa, s. r. o., provozovala autoservis.
Zaměstnancům, kteří opravovali automobily, zaměstnavatel vyplatil jednou ročně
finanční příspěvek na pořízení pracovního oblečení. Uvedený postup je v rozporu
s příslušnými právními předpisy, protože zaměstnavatel je povinen zaměstnanci
ochranné pracovní oblečení přímo poskytovat. Navíc toto plnění bude u
zaměstnance podléhat dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti i odvodům
zákonného pojistného.
NahoruBěžné pracovní oblečení a jeho daňové posouzení
Zaměstnavatel není povinen poskytovat svým zaměstnancům
běžné pracovní oblečení, které nesplňuje kritéria stanovená pro pracovní oděv.
Příkladný výčet případů, kdy se nejedná o osobní ochranné pracovní prostředky,
je uveden v ust.
§ 2 nařízení vlády č. 495/2001 Sb. V tomto
výčtu jsou zahrnuty běžné pracovní oděvy a obuv, které nejsou určeny k ochraně
zdraví zaměstnanců před riziky nebo znečistěním.
Náklady vynaložené za běžné oblečení, které není
ochrannou pracovní pomůckou, není pro zaměstnavatele daňově účinným nákladem a
z hlediska zaměstnance se jedná o plnění, které podléhá dani ze závislé
činnosti.
Poznámka:
Toto plnění nelze zaměňovat s poskytováním jednotného pracovního
oblečení, které je popsáno v druhém bodu tohoto příspěvku.
Příklad č. 3
Společnost Alfa, s. r. o., zakoupila jednomu ze svých
zaměstnanců sportovní oblečení vhodné pro provozování zimních sportů (lyžování)
v hodnotě 5 000 Kč vč. DPH. Vzhledem k tomu, že se nejedná o běžné pracovní
oblečení, je hodnota zakoupeného oblečení vč. DPH součást zdanitelného příjmu
zaměstnance.
NahoruDefinice a daňové posouzení
Za pracovní oblečení lze považovat také tzv. jednotné
pracovní oblečení. Žádný právní předpis nestanoví, jak konkrétně by mělo toto
pracovní oblečení vypadat. Každý případ je tedy potřebné posoudit jednotlivě.
Pro daňové účely je však třeba, aby byly splněny určité podmínky. V první řadě
by měl zaměstnavatel stanovit ve vnitřním předpise povinnost zaměstnanců
používat pracovní oblečení pouze při výkonu zaměstnání a vymezit charakter a
podobu jednotného pracovního oblečení a všech jeho součástí. Pracovní oděv by
také měl být nezaměnitelný s běžným nebo společenským oděvem. V praxi je
tato podmínka obvykle splněna tím, že oblečení zaměstnance je provedeno ve
firemních barvách a opatřeno logem zaměstnavatele.
Z hlediska zaměstnance se jedná o nepeněžní příjem
nepodléhající dani z příjmů ze závislé činnosti ani odvodům zákonného
pojistného. Z hlediska zaměstnavatele se jedná o daňově účinný náklad.
Příklad č. 4
Společnost Novasol, a. s., provozovala hotel a pracovnicím v
recepci stanovila povinnost využívat jednotné pracovní oblečení (bílé košile a
kostýmky ve firemní barvě opatřené logem společnosti). Bližší podrobnosti
stanovil zaměstnavatel ve vnitřní směrnici. Z hlediska zaměstnance se jedná o
nepeněžní plnění, které nepodléhá dani z příjmů ze závislé činnosti ani odvodům
zákonného pojistného, zaměstnavatel může související náklady daňově
uplatnit.
Rozhodnutí soudů v oblasti jednotného pracovního
oblečení
V souvislosti s poskytováním jednotného pracovního
oblečení a jeho následným daňovým posouzením doporučuji vycházet z rozhodnutí
soudů, která byla v této oblasti vydána (např. Rozsudek Nejvyššího správního
soudu (NSS) ze dne 26. 1. 2012 spis. zn. 3 Ads 35/2011).
Ze souvisejících judikátů vyplývá zejména skutečnost,
že jednotné pracovní oblečení nemůže být zaměnitelné s občanským nebo
společenským oděvem a také s jednotným…
