č. 1986/2010 Sb. NSS, Právo Evropské unie: přímý účinek směrnice
č. 1986/2010 Sb. NSS
Právo Evropské unie: přímý účinek směrnice
Daň z přidané hodnoty: přeplatek na dani zaviněný správcem daně
k čl. 10 a čl. 249 třetímu pododstavci Smlouvy o založení Evropského společenství*)
k šesté směrnici Rady 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (v textu též „šestá směrnice“)**)
k § 2 odst. 1 a § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb.***)
k § 49 odst. 2 zákona č. 234/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty****)
Správce daně nelze zcela jistě činit odpovědným za nesprávnou implementaci šesté směrnice Rady 77/388/EHS do zákona č. 234/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, lze jej však na druhou stranu nepochybně činit odpovědným za znalost právních předpisů, šestou směrnici nevyjímaje, a za případnou interpretaci a aplikaci právních předpisů in concreto, zde uplatnění přímého účinku šesté směrnice. Postupoval-li správce daně podle ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, které je (bylo) neslučitelné s právem Společenství, nelze dospět k jinému závěru, než že pochybil (vznik přeplatku na dani zavinil).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009, čj. 5 Afs 53/2009-63)
Prejudikatura: č. 1184/2007 Sb. NSS.
Věc: Společnost s ručením omezeným HAWK REÁL proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o úrok z přeplatku na dani z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného.
Žalobkyně podala dne 25. 10. 2004 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za třetí čtvrtletí 2004 a v souladu s ním jí byla vyměřena daňová povinnost ve výši 3 366 209 Kč. Poté zjistila, že nesprávně uplatnila u uskutečněných zdanitelných plnění (prodej bytů) základní sazbu namísto sazby snížené. Proto dne 15. 11. 2004 podala dodatečné daňové přiznání, ve kterém uvedla daňovou povinnost nižší o 2 682 555 Kč. Toto podání bylo posouzeno jako odvolání proti řádnému vyměření daňové povinnosti. Dne 2. 2. 2005 žalovaný toto odvolání zamítl. Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 2. 11. 2007, přičemž v odůvodnění konstatoval, že správce daně vznik přeplatku nezavinil, neboť přeplatek vznikl zaviněním, resp. samotným jednáním žalobkyně (podáním daňového přiznání, ve kterém si sama chybně uvedla daň). Soud v odůvodnění dále přiznal, že v tomto konkrétním případě sice rozhodl ve prospěch žalobkyně, ale platnost jeho rozhodnutí nemůže být obecná. Dne 11. 1. 2008 bylo na základě tohoto rozsudku vydáno rozhodnutí, kterým byla stanovena žalobkyni daň ve výši, jakou požadovala v dodatečném daňovém přiznání, tj. ve výši 683 654 Kč. Dne 30. 1. 2008 byla žalobkyni vrácena částka přeplatku ve výši 2 682 555 Kč.
Dne 1. 2. 2008 žalobkyně požádala o přiznání úroku ze zaviněného přeplatku, tuto však žalovaný zamítl svým rozhodnutím ze dne 20. 8. 2008.
Žalobkyně podala proti posledně uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten rozsudkem ze dne 31. 3. 2009 zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný (stěžovatel) proti posledně uvedenému rozsudku podal kasační stížnost, v níž uplatnil důvody…
