Jsou profese, u nichž je naprosto nezbytné, aby byli
zaměstnanci požadovaným způsobem ustrojeni. Může se ale stát, že sám
zaměstnavatel dovodí potřebu předepsat zaměstnancům určitý druh oblečení. Tak
se rozhodl i jeden zaměstnavatel, který ve svém vnitřním předpisu stanovil
povinnost, aby jeho zaměstnanci ve veřejné obchodní síti byli oblečeni v
bílém triku ke krku nebo s véčkem, s rukávem nebo alespoň 3 4 rukávem, měli
dlouhé kalhoty s vyšším sedem, aby při dřepu nebyla vidět záda, a délka kalhot
byla úměrná obuvi. Pokud jde o obuv, vnitřní předpis zaměstnavatele se zmiňoval
o černé obuvi s plnou špičkou a volnou patou u mužů nebo o lodičkách u žen.
Vedle povinnosti používat určené oblečení byli
zaměstnanci též zavázáni udržovat ho v čistém stavu a bez viditelného
opotřebení. Zaměstnanci byli povinni obstarat si takové oblečení sami, na
vlastní náklady, přičemž náhradu za jeho opotřebení jim hradil zaměstnavatel
formou paušálních částek. A těchto částek se to celé vlastně
týkalo...
Zaměstnavatel byl přesvědčen, že tyto paušální náhrady
nejsou předmětem daně z příjmů a nejsou tedy zahrnuty ani do
vyměřovacích základů pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti. Správní orgány po provedené kontrole byly
jiného názoru a uložily zaměstnavateli povinnost zaplatit nedoplatek právě
na pojistném. Věc se dostala až do režimu správního soudnictví a nakonec
též před Ústavní soud. Řešil se výklad ustanovení
§ 6 odst. 7 písm. b)
zákona o daních z příjmů, které z předmětu této daně vylučuje mj. hodnotu
poskytovaných stejnokrojů, včetně příspěvků na jejich udržování, a hodnotu
pracovního oblečení, určeného zaměstnavatelem pro výkon zaměstnání, včetně
příspěvku na jeho udržování.
Nejvyšší správní soud se v řízení o kasační stížnosti
zabýval výhradně jednotným pracovním oblečením v podobě „stejnokroje“.
Uvažoval o něm tak, že pokud má být nějaký oděv považován za jednotné pracovní
oblečení, musí na něj být kladeny určité požadavky. Jednotné pracovní oblečení
zaměstnanců by podle názoru tohoto soudu mělo být nezaměnitelné s občanským
nebo společenským oděvem a také s jednotným pracovním oblečením jiného
zaměstnavatelského subjektu. Za tím účelem by mělo vykazovat určité
nezaměnitelné identifikační a individualizační znaky zaměstnavatele (logo
zaměstnavatele může být jen jedním z příkladů), z nichž by bylo pro třetí osoby
(zákazníky, návštěvníky, veřejnost) bez větších obtíží seznatelné, že se
jedná o jednotné pracovní oblečení (stejnokroj) toho kterého
…
