dnes je 29.3.2024

Input:

Mysleli jste si, že... - Přehled judikatury trochu jinak

1.3.2014, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 9 minut

Nemoc z povolání

     Kdybych měl ten soudní spor spojit s nějakým filmem, byl by to nepochybně nádherný český snímek Smrt krásných srnců. A v hlavní roli... vysavač neboli lux. Abyste mi rozuměli, v tom soudním sporu šlo primárně o posouzení toho, zda nemocí z povolání vznikající při práci s látkami s alergizujícím účinkem může být onemocnění zaměstnance vzniklé při práci s touto látkou, která se vyskytuje jak v jeho pracovním, tak i v jiném (běžném) prostředí. Zaměstnanec pracoval jako reprezentant podomního obchodníka s vysavači. Jeho práce spočívala mimo jiné v tom, že zájemcům předváděl vysavače, a to tak, že vyluxoval byt zájemce, přičemž prach zachytával do textilního sáčku, jehož obsah pak vysypal zpět na podlahu. Při této činnosti, kterou prováděl čtyřikrát až pětkrát denně, nepoužíval žádné ochranné prostředky.

     A pak byla u zaměstnance příslušným akreditovaným zdravotnickým zařízením zjištěna nemoc z povolání, a to „profesionální průduškové astma“, s tím, že jako příčina tohoto onemocnění byl zjištěn inhalační alergen (domácí prach) z pracovního prostředí. Zaměstnavatel od toho „dal ruce pryč“ a tvrdil, že s uvedenou látkou se zaměstnanec setkával běžně i v jiném než pracovním prostředí, že předtím navíc pracoval v chemických závodech, že pro toto onemocnění měl predispozici... No prostě že o žádnou nemoc z povolání nejde a zaměstnavatel tedy nenese ani žádnou odpovědnost za škodu. Zaměstnanci tak nezbývalo než se po zaměstnavateli domáhat zaplacení náhrad vyplývajících z odpovědnosti za škodu způsobenou mu nemocí z povolání (konkrétně náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady za ztížení společenského uplatnění) soudní žalobou.

     V dovolacím řízení Nejvyšší soud nejprve rozebral podmínky pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou nemocí z povolání. Už z tohoto rozboru bylo přitom pro zaměstnavatele patrné, že nejspíše neuspěje. Za zmíněnou škodu odpovídá podle zákoníku práce zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu jsou přitom onemocnění zaměstnance nemocí z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně, neboť chybí-li kterýkoliv z nich, nárok zaměstnance na odpovídající náhrady nevzniká.

     Důležité je, že nemoc z povolání nemusí být jedinou příčinou vzniku škody. Postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Byla-li u zaměstnance zjištěna nemoc z povolání a pracoval-li zaměstnanec před jejím zjištěním u zaměstnavatele za podmínek, za nichž tato nemoc vzniká, odpovídá zaměstnavatel za škodu z nemoci z povolání bez ohledu na to, že snad zaměstnanec byl zvýšenou měrou disponován pro onemocnění touto nemocí.

     Předpokladu vycházejícímu z toho, že zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele „za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání“, je dle názoru Nejvyššího soudu třeba rozumět tak, že stačí, jsou-li vůbec (objektivně) dány podmínky pro vznik příslušné nemoci z povolání. To znamená, že je nerozhodné, zda zaměstnanec mohl nebo nemohl onemocnět anebo onemocněl nebo neonemocněl nemocí z povolání z příčin vyskytujících se nebo vyskytnuvších se na pracovišti zaměstnance u posledního zaměstnavatele, nýbrž že odpovědnost posledního zaměstnavatele je dána bez zřetele na tyto skutečnosti již tou okolností, že na pracovišti zaměstnance u tohoto zaměstnavatele se vyskytují předpoklady (podmínky), za nichž vzniká (může vzniknout) příslušná nemoc z povolání („hojit“ se částečně na předchozích zaměstnavatelích poškozeného zaměstnance může odpovědný zaměstnavatel dle ustanovení § 384 odst. 2 zákoníku práce). Pro závěr o zjištění nemoci z povolání není významné ani to, že s látkami, které způsobují nemoc z povolání, zaměstnanec přicházel do styku i jinde než na pracovišti zaměstnavatele. Onemocnění zaměstnance vzniklé při práci s dotčenou látkou je proto nemocí z povolání bez ohledu na skutečnost, že se tato látka vyskytovala i v jiném než pracovním prostředí zaměstnance (např. v jeho domácím prostředí).

     Výsledek soudního sporu jste si nejspíše už dovodili sami. Protože domácí prach patří mezi látky s alergizujícím účinkem, které způsobují jmenovanou nemoc z povolání, a zaměstnanec pracoval u žalovaného zaměstnavatele za podmínek, za nichž tato nemoc vzniká, jeho onemocnění bylo správně shledáno nemocí z povolání bez ohledu na skutečnost, že domácímu prachu byl (mohl být) v určité míře vystaven též ve svém domácím (popřípadě i v jiném) prostředí, a zaměstnavatel odpovědný za škodu zaměstnanci způsobenou byl. Svými argumenty tentokrát zacílil vedle...

(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3789/2012)

Prohraný soudní spor a odpovědnost advokáta za vznik případné škody zaměstnanci

     Předpokládám, že v zákoně o advokacii jste asi ještě nelistovali. Na jednom místě je tam napsáno, že povinností advokáta je využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Ve stejném právním předpisu je řešena i odpovědnost zmíněného právního zástupce za újmu, kterou způsobil klientovi v souvislosti s výkonem advokacie.

     Je nabíledni, že pokud se zaměstnanec brání rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, zvolí si ke zpracování a podání žaloby a k následnému zastupování před soudem advokáta. A spoléhá na to, že advokát udělá vše, aby byl ve sporu úspěšný. Tak tomu bylo i v dotčeném případě. Zaměstnanci byla dána výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení „pracovní kázně“ (opakovaně se odmítl podrobit lékařské prohlídce k posouzení zdravotní způsobilosti k práci), respektive mu byly dány výpovědi dvě, ta druhá o 2 měsíce později a totožného znění jako ta první. Nedivte se, zaměstnavatel věděl, co činí - první výpověď byla totiž doručena matce zaměstnance, a tedy vlastně řádně doručena podle zákoníku práce ani nebyla. Protože zaměstnanec podal prostřednictvím svého advokáta ve vztahu k první výpovědi žalobu, nemohl než tento soudní spor vyhrát.

     Problém byl ovšem v tom, že vůči druhé výpovědi se právní zástupce podat žalobu na její neplatnost už jaksi nenamáhal. Promeškal lhůtu dle ustanovení § 72 zákoníku práce, a pracovní poměr tak platně skončil uplynutím výpovědní doby. Zaměstnanec měl zato, že mu tím advokát způsobil škodu sestávající z odstupného a

Nahrávám...
Nahrávám...