Pracovněprávní vztahy

2.2 Pracovněprávní vztahy

JUDr. Josef Hochman, doc. JUDr. Margerita Vysokajová, CSc.

Právní úprava pracovněprávních vztahů se řídí ústavním principem vyjádřeným v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, podle něhož každý může činit, co není zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Zdůrazňuje se tím liberalizace v pracovněprávních vztazích a posílení smluvní volnosti. Tato smluvní volnost (tj. možnost účastníků odchýlit se od ustanovení zákona) je však v pracovněprávních vztazích omezena z důvodu ochrany zaměstnance jako slabší strany právního vztahu. Právní předpis tak často stanoví povinnost chovat se určitým způsobem a neumožňuje odchylné ujednání, a to ani při souhlasu zaměstnance. Jde o tzv. kogentní ustanovení (normy), která vyjadřují, že se účastníci v pracovněprávních vztazích nemohou od nich odchýlit (obsahují výrazy jako „je zakázáno“, „nesmí se“, „nelze“, „není dovoleno“). Tato úprava se uplatňuje např. v některých případech jednostranného skončení pracovního poměru nebo u odpovědnosti za škodu. Právní úkon, který by se od obsahu kogentní normy odchýlil, bude neplatný. Naopak tzv. dispozitivní ustanovení (normy) možnost odchýlení smlouvou (pracovní nebo kolektivní) nebo vnitřním předpisem připouštějí (např. prodloužení dovolené nad základní výměru nebo navýšení zákonného odstupného).

V zákoníku práce je vymezen pojem závislé práce a její výkon je výlučně upraven pracovněprávními předpisy. Tím se zamezuje uzavírání právních vztahů, jejichž předmětem je výkon závislé práce, podle ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku, kde by byl subjekt, pro který by byla práce konána, zproštěn povinností, které by musel podle kogentních pracovněprávních předpisů dodržovat.

Za závislou práci vykonávanou ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele…