č. 3371/2016 Sb. NSS, Pozemní komunikace: veřejně přístupná účelová komunikace; souhlas vlastníka; nutná komunikační potřeba
č. 3371/2016 Sb. NSS
Pozemní komunikace: veřejně přístupná účelová komunikace; souhlas vlastníka; nutná komunikační potřeba
k § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákonů č. 152/2011 Sb. a č. 196/2012 Sb.*)
Souhlas vlastníka je tím znakem veřejně přístupné účelové komunikace (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), u něhož je třeba zhodnotit, zda cestu užíval blíže neurčený okruh osob (tj. veřejnost). Znak nutné komunikační potřeby se naopak zkoumá vždy ve vztahu ke konkrétním dotčeným nemovitostem, pro něž sporná cesta plní roli komunikační spojnice. Oba uvedené znaky musí být naplněny, aby bylo možno na soukromém pozemku deklarovat veřejnou cestu, avšak zkoumat je třeba každý z nich zvlášť.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, čj. 6 As 213/2015-14)
Prejudikatura: č. 2028/2010 Sb. NSS, č. 2370/2011 Sb. NSS a č. 2826/2013 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 2/2008 Sb. US (sp. zn. II. US 268/06).
Věc: a) Zdeněk B. a b) Hana K. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o určení účelové komunikace, o kasační stížnosti žalovaného.
Obecní úřad Vřesina (dále jen „obecní úřad“) zamítl rozhodnutím ze dne 7. 12. 2013 žádost žalobců, aby deklaroval, že se na pozemku parc. č. 1348 v k. ú. Vřesina u Bílovce nachází účelová komunikace. Obecní úřad dospěl po provedeném dokazování k závěru, že cesta, která se nachází na uvedeném pozemku, patřícímu jiné fyzické osobě, a vede k domu žalobců, není účelovou komunikací ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 12. 4. 2013 zamítl odvolání žalobců a potvrdil uvedený závěr.
Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci žalobou, které Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 27. 8. 2015, čj. 22 A 52/2013-30, vyhověl. Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil s odůvodněním, že se v rozhodnutí nezabýval odvolací námitkou žalobců, v níž uváděli, že cesta byla historicky veřejností užívána. Podle krajského soudu se s otázkou užívání cesty veřejností nevyrovnal ani obecní úřad v rozhodnutí I. stupně, ani žalovaný v rozhodnutí napadeném správní žalobou. Podle krajského soudu se přitom „jedná o otázky, jejichž posouzení je nezbytné pro závěr o tom, zda tu alespoň konkludentně (mlčky) došlo k ,darování' předmětného pozemku k obecnému užívání jako veřejně přístupné účelové komunikace. Bez vyhodnocení těchto skutečností je napadené rozhodnutí předčasné a nepřezkoumatelné.“
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. V ní namítal, že historické užívání cesty veřejností nebylo v řízení před obecním úřadem prokázáno a že uvedenou odvolací námitkou se zabýval v napadeném odvolacím rozhodnutí na s. 4 a násl. Svou argumentaci zde obsaženou shrnul v kasační stížnosti takto: „S odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, čj. 2 As 44/2011-99, č. 2370/2011 Sb. NSS, [stěžovatel] uvedl, že podmínkou deklarace veřejně přístupné účelové komunikace je zjištění skutečné potřeby veřejnosti (všech resp. každého) v podstatě neomezeně užívat pozemek nebo část pozemku soukromého vlastníka. Dále…
