dnes je 29.3.2024

Input:

Nález 5/1999 SbNU, sv.13, K právu na zákonného soudceK hodnocení důkazů

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, nález č. 5

II. ÚS 282/97

K právu na zákonného soudce
K hodnocení důkazů

Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že soud prvního stupně hodnotil důkazy v rozporu s § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Tento základní princip platí i pro soudce soudů prvního stupně. Pokud by jim odvolací soud chtěl porušení tohoto principu vytknout, muselo by se jednat o závažné vybočení z logiky věci a odvolací soud by musel zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory, resp. vadné hodnocení důkazů.

Odvolací soud současně nařídil, aniž toto své rozhodnutí odůvodnil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem, a porušil tak zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Tím jednak vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, jednak porušil ústavně zaručená práva.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 13. ledna 1999 sp. zn. II. ÚS 282/97 ve věci ústavní stížnosti JUDr. R. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze 4. 6. 1997 sp. zn. 8 To 224/97 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 26. 9. 1996 sp. zn. 2 T 30/94, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání.

I. Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 1997 sp. zn. 8 To 224/97 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. 2 T 30/94 se zrušují.

II. Odůvodnění

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení uvedených rozsudků, kterým vytýká porušení čl. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo zamítnuto odvolání obžalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona (dále jen „tr. zák.“) za použití § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců.

Oběma rozhodnutím stěžovatel vytýká, že byla vydána na základě nesprávného právního posouzení projednávané věci a nedostatečného zhodnocení důkazů. Usnesení odvolacího soudu vytýká, že jeho výroková část pro naprostou nedostatečnost je nepřezkoumatelná a že se vůbec nezabýval řadou podstatných důvodů, které byly obsaženy v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a nezaujal žádné právní stanovisko k právnímu názoru odvolatele.

Současně stěžovatel poukazuje na další podstatné procesní vady, které již namítal v předchozích řízeních, kdy obvodní státní zástupce v rámci dozoru a v přípravném řízení vrací spis k doplnění se závazným pokynem podle § 174 odst. 2 písm. a) trestního řádu (dále jen „tr.ř.“), kdy uložil vyšetřovateli provést konfrontaci mezi oběma poškozenými a obžalovaným, což se nestalo. Nebyl také splněn pokyn na vyslechnutí svědka K., neboť úřední záznam z 28. 1. 1994 o tomto výslechu postrádá procesní náležitosti podle § 100 a násl. tr.ř.

Konečně stěžovatel uvádí, že došlo i k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť byl odňat z rozhodnutí odvolacího soudu svému zákonnému soudci, aniž by bylo vůbec zdůvodněno, proč se tak stalo a aniž by bylo prokázáno, že samosoudce

Nahrávám...
Nahrávám...