dnes je 3.10.2022

Input:

Nález 43/1999 SbNU, sv. 13, K právu na soudní ochranu; K aplikaci restitučních předpisů

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, nález č. 43

I. ÚS 246/98

K právu na soudní ochranu
K aplikaci restitučních předpisů

Soudy musí brát při aplikaci restitučních a rehabilitačních předpisů v úvahu, že jde o speciální právní úpravu se všemi důsledky z toho plynoucími, tj. včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí vydané v době nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Jejich rozhodnutí musí posuzovat každý z těchto předpisů jako lex specialis, jehož smyslem je náprava křivd spáchaných v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Pokud by tak neučinily, šlo by jen o formální hodnocení důkazů, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, že rehabilitace z let 1968-1969 byly provedeny jen povrchně a nevystihly pravou podstatu věci. Proto i zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, počítal s tím, že bude třeba přistoupit k nápravě v některých případech podle jeho vlastního znění.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 17. března 1999 sp. zn. I. ÚS 246/98 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti rozsudkům Nejvyššího soudu z 26. 2. 1998 sp. zn. 2 Cdon 916/97, Městského soudu v Praze z 2. 8. 1996 sp. zn. 13 Co 260/96 a Obvodního soudu pro Prahu 1 z 20. 3. 1996 sp. zn. 21 C 427/93 o zamítnutí návrhu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu financí - na zaplacení finanční náhrady za věci movité, spojené s návrhem na zrušení části § 19 odst. 2 a § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

I. Výrok

1. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998 čj. 2 Cdon 916/97-48, Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996 čj. 13 Co 260/96-35 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 1996 čj. 21 C 427/93-26 se zrušují.

2. Návrh na zrušení části ustanovení § 19 odst. 2 a § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se odmítá.

II. Odůvodnění

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 25. 5. 1998, označeným jako ústavní stížnost. Napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996 čj. 13 Co 260/96-35, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 1996 čj. 21 C 427/93-26. Podle těchto rozsudků byl návrh žalobce - stěžovatele - proti České republice - Ministerstvu financí - pro zaplacení finanční náhrady za věci movité ve výši 60 000 Kč podle § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zamítnut. Napadá dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998 čj. 2 Cdon 916/97-48, kterým bylo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze přípustné podle § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zamítnuto s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a že nebylo zjištěno, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. či § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.

V podrobném odůvodnění své stížnosti stěžovatel vesměs opakuje argumenty, které použil v průběhu soudního řízení a na něž soudy reagovaly.

Z hlediska ústavněprávního stěžovatel namítá, že i kdyby závěr všech soudů, že není oprávněnou osobou podle § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., byl správný, nastupuje hodnocení jeho postavení z hlediska odst. 2

Nahrávám...
Nahrávám...