dnes je 18.8.2022

Input:

Nález 4/2003 SbNU, sv. 29, K provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy; K tzv. opomenutým důkazům

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 29, nález č. 4

I. ÚS 413/02

K provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy
K tzv. opomenutým důkazům

Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - „ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal“. „Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost“ (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51, obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, str. 65, nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, tamtéž, sv. 22, str. 19, nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000, tamtéž, sv. 21, str. 153).

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 8. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 413/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. B. H. proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích z 16. 9. 1998 sp. zn. 5 C 200/95, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 17. 12. 1999 sp. zn. 22 Co 106/99 a rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 3. 2002 sp. zn. 25 Cdo 845/2000 ohledně náhrady škody na zdraví.

Výrok

Rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 9. 1998 sp. zn. 5 C 200/95, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1999 sp. zn. 22 Co 106/99 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. 25 Cdo 845/2000 se zrušují.

Odůvodnění

I. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 9. 1998 sp. zn. 5 C 200/95 ve věci žalobce J. K. proti žalovaným (1.) J. B., (2.) P. T. a (3.) stěžovateli o náhradu škody na zdraví rozhodl tak, že (I.) zamítl žalobu proti P. T., (II.) zamítl žalobu co do 30 % nároku žalobce a (III.) rozhodl, že žalobcův nárok je co do 30 % proti J. B. a co do 40 % proti stěžovateli opodstatněný, přičemž o konkrétní výši bude rozhodnuto v rozsudku konečném.

V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud především konstatoval, že žalobce prováděl klempířské práce při budování horkovodu na lešení ve výšce cca 4 m. Dne 21. 10. 1992 utrpěl vážný úraz pádem z tohoto lešení, neboť vinou mezer v podlážce lešení upadl a následně propadl pod zábradlí, jelikož prý v něm v rozporu s normami chyběla prostřední trubka. Okresní soud se zaměřil na otázku odpovědnosti za postavené lešení a za

Nahrávám...
Nahrávám...