dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 29/2001 SbNU, sv.21, K právu na ochranu zpráv podávaných telefonem

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 21, nález č. 29

IV. ÚS 536/2000

K právu na ochranu zpráv podávaných telefonem

Orgány činné v trestním řízení, resp. policejní orgány před zahájením trestního stíhání jsou v případě pořizování či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat přiměřeně podle § 88 trestního řádu, resp. podle § 36 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že pojem „záznam“ se vztahuje také na údaje získané evidováním telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo osobám.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 13. února 2001 sp. zn. IV. ÚS 536/2000 ve věci ústavní stížnosti D. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 22. 6. 2000 sp. zn. 2 To 35/2000, rozsudku Krajského soudu v Praze ze 7. 2. 2000 sp. zn. 8 T 24/99, usnesení Vrchního soudu v Praze ze 14. 10. 1999 sp. zn. 2 To 102/99 a rozsudku Krajského soudu v Praze z 24. 6. 1999 sp. zn. 8 T 24/99 o odsouzení stěžovatele k trestu odnětí svobody za trestný čin loupeže.

I. Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000 č. j. 2 To 35/2000-1237 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2000 č. j. 8 T 24/99-1068 se ve výrocích týkajících se stěžovatele zrušují.

II. Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 22. 6. 2000 sp. zn. 2 To 35/2000, rozsudku Krajského soudu v Praze ze 7. 2. 2000 sp. zn. 8 T 24/99, usnesení Vrchního soudu v Praze ze 14. 10. 1999 sp. zn. 2 To 102/99 a rozsudku Krajského soudu v Praze z 24. 6. 1999 sp. zn. 8 T 24/99 stěžovatel uvádí, že dne 21. 4. 1998 byl obviněn z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 a 3 trestního zákona spolu s J. H. a M. K. Posléze byl dne 24. 6. 1999 Krajským soudem v Praze pro tento trestný čin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Proti tomuto rozsudku podal jak stěžovatel, tak krajské státní zastupitelství odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze dne 14. 10. 1999 rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu s odůvodněním, že stěžovatele nesprávně zprostil obžaloby z trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 trestního zákona. Dne 7. 2. 2000 krajský soud stěžovatele odsoudil k 12 letům odnětí svobody. Podané odvolání vrchní soud dne 22. 6. 2000 zamítl. Stěžovatel má za to, že byl odsouzen v důsledku neústavního postupu v trestním řízení, a bylo tím zasaženo do jeho základních lidských práv a svobod.

Stěžovatel tvrdí, že pro prokázání jeho viny uplatnil soud kombinaci jednoho přímého, nedůvěryhodného a nezákonného důkazu, a to výpovědi svědka V. H., a jednoho nepřímého a taktéž nezákonného důkazu, a to závěrů vyvozených ze zaznamenaných volání z několika mobilních telefonů, poskytnutých Policii České republiky společností Eurotel. Pouhá výpověď svědka V. H. by nemohla k odsouzení stěžovatele stačit, neboť pro posouzení případu by pak bylo rozhodné pouze to, zda soud tomuto nejdůležitějšímu svědkovi uvěří. Důkaz registrací telekomunikačního provozu považuje stěžovatel za nepřípustný. Vzhledem k tomu, že žádné jiné přímé či nepřímé důkazy v neprospěch stěžovatele neexistují a ostatní okolnosti svědčí v jeho prospěch, ale

Nahrávám...
Nahrávám...