dnes je 28.3.2024

Input:

§ 346b ZP Některá ustanovení o závazcích a výklad některých pojmů

13.2.2020, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 11 minut

2.13.3460002
§ 346b ZP Některá ustanovení o závazcích a výklad některých pojmů

JUDr. Věra Bognárová

Úplné znění

Ustanovení související

  • Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

    • § 1a – základní zásady pracovního práva

    • § 4 – použití občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích

    • § 16 – rovné podmínky a zákaz diskriminace

  • Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

    • § 12 – ochrana soukromých práv

    • § 14 – svépomoc

    • § 1789–1809 – obsah závazků

    • § 2401 – pracovní poměr

Komentář

Pracovní smlouva, stejně jako jiné smlouvy, které zakládají mezi smluvními stranami závazek k výkonu závislé práce, jsou smlouvami soukromého práva. Soukromé právo je obecně pro všechny právní vztahy soukromé povahy upraveno občanským zákoníkem, od 1. 1. 2014 je to zákon č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále také NOZ). Současně platný občanský zákoník ponechal úpravu výkonu závislé práce zvláštnímu zákonu, kterým je zákoník práce. Tato koncepce právní úpravy vyplývá z § 2401 NOZ, podle kterého pracovní poměr, jakož i práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z pracovního poměru, upravuje jiný zákon. Stejná úprava se vztahuje i na jiné smlouvy o výkonu závislé práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek. Navíc občanský zákoník v § 2401 upravuje, že se na práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele nepoužijí ustanovení občanského zákoníku, která upravují ochranu spotřebitele.

Z takto zvolené právní úpravy plyne, že pracovní smlouva i ostatní smlouvy zakládající výkon závislé práce (podle zákoníku práce se jedná o dohodu o pracovní činnosti a dohodu o provedení práce) patří svým obsahem do soukromého práva, a tedy vztahy, které jsou založeny těmito smlouvami, pracovní smlouvou i oběma dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, jsou vztahy soukromoprávní. Dále z této úpravy plyne to, že vlastní obsah práv a povinností vyplývajících a vznikajících při výkonu závislé práce je upraven zvláštním zákonem, který má postavení zákona speciálního. Tím je zákoník práce. Speciální zákon má při aplikaci přednost před použitím obecného zákona, kterým je v tomto případě občanský zákoník. Mezi základní pracovněprávní vztahy podle § 3 ZP patří pracovní poměr a vztahy vzniklé na základě dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti. Závislá práce může být vykonávána výlučně v některém z těchto základních pracovněprávních vztahů. Z koncepce upravené § 2401 NOZ vyplývá také, že vztahy pracovněprávní povahy mohou být upraveny i jinými zvláštními předpisy, je možné zmínit např. služební zákon.

Vztah zákona zvláštního a obecného je ve vztahu zákoníku práce a občanského zákoníku upraven v § 4 ZP. Pracovněprávní vztahy se řídí zákoníkem práce, jedná se tedy o zákon speciální, který se použije primárně, a teprve pro případ, že nelze použít tento speciální zákon, tj. zákoník práce, tak se pracovněprávní vztahy řídí občanským zákoníkem. Pracovněprávní vztahy jsou od počátku jejich právní úpravy, která se vyvíjela v průběhu 19. a 20. století, považovány za vztahy, ve kterých má zaměstnanec slabší postavení. Proto právní úprava pracovněprávních vztahů obsahuje řadu ochranných prvků, které mají za cíl toto slabší postavení zaměstnanců vyvážit. Požadavek na zvláštní ochranu zaměstnanců je vyjádřen v zákoníku práce úpravou základních zásad pracovního práva.

Použití občanského zákoníku na jednotlivé pracovněprávní úpravy proto vždy podléhá obecnému korektivu základních zásad pracovního práva, které jsou upraveny v § 1a ZP. Jsou jimi zejména zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, právo na uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce, spravedlivé odměňování zaměstnance, řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a v neposlední řadě i rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace. Vztah zákoníku práce a občanského zákoníku je tak vztahem zákona speciálního vůči obecnému, tzn. že při aplikaci je nejprve potřebné posoudit, zda zákoník práce obsahuje úpravu toho institutu, který má být v konkrétním případě použit. Teprve pro případ, že by úprava v zákoníku práce nebyla obsažena anebo nebyla úplná, je potřebné použít ustanovení občanského zákoníku.

Zákoník práce obsahuje věcnou úpravu pracovněprávních vztahů, tzn. konkrétní práva a povinnosti z těchto vztahů vznikající, např. vznik těchto vztahů, jejich změny a skončení, pracovní podmínky, za kterých se práce vykonává, práva zaměstnanců, např. na dovolenou či překážky v práci. Zákoník práce upravuje i pracovní dobu. Naopak úprava, která se týká právních jednání, včetně definice, co se považuje za právní jednání, vady právního jednání, které se mohou projevovat v jejich relativní či absolutní neplatnosti, anebo i v nicotnosti určitého jednání, které nevykazuje právní znaky jednání, jsou i pro případ pracovněprávních vztahů upraveny občanským zákoníkem. Zákoník práce pouze v některých případech upravuje odchylky (např. v § 20 ZP). Občanský zákoník také upravuje i pro pracovněprávní vztahy způsobilost k právním jednáním, tj. postavení osobnosti a vznik její svéprávnosti. Úpravou, která je také běžně použitelná pro pracovněprávní vztahy, je úprava jednotlivých právních událostí, právních skutečností jako je běh času, a s tím související promlčení, případně prekluze práva. Občanský zákoník upravuje také závazkové vztahy a jejich obsah.

Na toto obecné použití občanského zákoníku, pokud nemá zákoník práce vlastní úpravu, reaguje i úprava § 346b až 346d ZP tak, že stanoví při použití občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy některé odchylky. V § 346b až 346d jsou obsaženy zákazy anebo příkazy, které při aplikaci občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy musí být dodrženy. Zákazy a příkazy obsažené v těchto ustanoveních stanoví odchylky od použití občanského zákoníku, které by jinak při podpůrném použití obecného zákona, tj. občanského zákoníku, na pracovněprávní vztahy musely nebo mohly být aplikovány. Zákazy a příkazy obsažené v těchto ustanoveních navazují na základní zásady pracovněprávních vztahů uvedené v § 1a ZP.

Všechny zákazy se vztahují ve všech pracovněprávních vztazích, které v § 3 ZP pro výkon závislé práce připouští (pracovní poměr a vztahy z dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti). Zákazy obsažené v tomto ustanovení jsou většinou formulačně vyjádřeny tak, že zaměstnavatel při výkonu závislé práce "nesmí" vymezeným způsobem postupovat. Výkon závislé práce je však možný pouze v některém ze základních pracovněprávních vztahů upravených v § 3, proto se zákazy týkají výkonu závislé práce bez ohledu na zvolenou právní formu jejího výkonu.

Zákaz ukládání peněžních postihů

Zaměstnavatel nesmí zaměstnanci za porušení povinnosti, která vyplývá pro zaměstnance ze základního pracovněprávního vztahu, ukládat peněžní postihy a nesmí je od zaměstnance ani požadovat. Výslovná úprava zakazující peněžní postihy zaměstnanců za porušení povinností vyplývajících pro zaměstnance z právních předpisů při výkonu závislé práce znamená, že jakékoliv rozhodnutí zaměstnavatele o peněžitém postihu, ať ve formě individuálního rozhodnutí anebo úpravy ve vnitřním předpisu, je nicotným jednáním, a i kdyby je zaměstnavatel

Nahrávám...
Nahrávám...