dnes je 29.3.2024

Input:

§ 250 ZP Obecná povinnost nahradit škodu

12.10.2015, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 6 minut

2.11.250
§ 250 ZP Obecná povinnost nahradit škodu

JUDr. Pavla Hloušková

Úplné znění

Ustanovení související

  • Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

    • § 257 – rozsah náhrady škody

    • § 261-264 – společná ustanovení o povinnosti zaměstnance nahradit škodu

    • § 272-274 – společná ustanovení o povinnosti k náhradě škody

    • § 301-303 – povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců

Komentář

Obecná povinnost zaměstnance k náhradě škody vzniká za předpokladu, že:

  • zaměstnavateli vznikla škoda,

  • zaměstnanec způsobil škodu porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,

  • mezi porušením povinností a vzniklou škodou je příčinná souvislost,

  • zaměstnanec způsobil škodu zaviněným jednáním.

Škoda

Škodou je taková újma, která se projevila nebo nastala v majetkové sféře poškozeného (v daném případě zaměstnavatele) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, a to penězi, a představuje nastalé zmenšení majetku zaměstnavatele a hodnoty potřebné k uvedení v předešlý stav. Z hlediska rozsahu škody stojí zákoník práce na principu skutečné škody. Zaměstnanec musí nahradit škodu v případě, že škoda vznikla porušením povinnosti zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Plnění pracovních úkolů nebo přímá souvislost s ním

Tyto pojmy podrobně vysvětlují ustanovení § 273 a 274 ZP, na které se odkazuje. Plněním pracovních úkolů není, jestliže zaměstnanec z tohoto plnění vybočil (exces). Může jít například o situaci, kdy zaměstnanec v pracovní době koná práci nikoliv pro zaměstnavatele, nýbrž pro sebe.

Příčinná souvislost

Jedním ze základních předpokladů povinnosti zaměstnance nahradit škodu je zjištění příčinné souvislosti mezi právní skutečností, ze které vychází povinnost nahradit škodu, a škodou. Poškozený zaměstnavatel musí prokázat, že jím tvrzená skutečnost je příčinou vzniklé škody. Pokud by například zaměstnavatel na jeho místo po skončení směny povolal jiného zaměstnance, představuje vzniklou škodu finanční částka, kterou musel zaměstnavatel zaplatit tomuto zaměstnanci za jeho práci přesčas.

Zavinění

Při obecné povinnosti zaměstnance nahradit škodu musí zaměstnavatel prokázat, že ke škodě došlo zaviněným porušením povinností zaměstnance. Zaviněním se rozumí zavinění úmyslné i nedbalostní. Úmyslné zavinění rozlišujeme jako přímé a nepřímé. Úmysl přímý znamená, že zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit. Úmysl nepřímý je dán tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn. Nejčastějšími případy úmyslného způsobení škody jsou krádeže. Nedbalost rozlišujeme jako vědomou a nevědomou. O vědomou jde tehdy, když zaměstnanec věděl, že může škodu způsobit, bez přiměřených důvodů však spoléhal, že se tak nestane. Často jde v těchto případech o zaměstnance – řidiče, který zaviní dopravní nehodu se služebním automobilem. Nevědomá nedbalost přichází v úvahu tam, kde zaměstnanec sice nevěděl, že může způsobit škodu, ale vzhledem k okolnostem případu a ke svým osobním poměrům o tom vědět mohl nebo měl.

V každém jednotlivém případě je zaměstnavatel povinen zaměstnancovo zavinění prokázat. V soudní praxi bylo shledáno zavinění zaměstnance například v tom, že traktorista po poruše traktoru nevypustil z chladiče vodu, ačkoliv šlo o pokročilou podzimní dobu, a v důsledku toho způsobil škodu tím, že mráz roztrhl blok motoru. Soud shledal zavinění zaměstnance také v případě, že porušil povinnost ukládající mu sledování garančních lhůt potravinářského zboží nevhodným uskladněním zboží, které vedlo k poškození zboží. Zaměstnanec zavinil škodu také tím, že ponechal motorové vozidlo mimo určené garážovací prostory a ke škodě došlo vloupáním neznámým pachatelem do vozidla a poškozením cizími osobami.

Zaměstnanec při obecné povinnosti nahradit škodu má tuto povinnost v případě nedbalostního i úmyslného zavinění. Nelze proto souhlasit s názorem, že při úmyslně způsobené škodě zaměstnanec vybočil z plnění pracovních úkolů. Kdy bude zaměstnavatel požadovat po zaměstnanci náhradu škody podle zákoníku práce a kdy v důsledku vybočení z plnění pracovních úkolů podle občanského zákoníku, lze ukázat na konkrétním příkladu. Zaměstnankyně pracovala u svého zaměstnavatele jako pokladní a za prodané zboží přebírala od zákazníků hotovost. Jestliže část takto získané hotovosti

Nahrávám...
Nahrávám...